Toxicita fluóru a hliníka – odborný článok

NOVÉ POZNATKY O TOXICKÝCH ÚČINCÍCH FLUORU A HLINÍKU

Prevzaté s láskavým dovolenín z www.freeglobe.cz

prof. RNDr. Anna Strunecká, DrSc., prof. RNDr. Jiří Patočka, DrSc.
Univerzita Karlova v Praze, přírodovědecká fakulta, katedra fyziologie a vývojové biologie, Praha,
Vojenská lékařská akademie JEP, katedra toxikologie, Hradec Králové

Ještě před dvaceti léty byl obsah fluoru v ekosystémech a v dietě velmi nízký. V poslední době se však trvale zvyšuje v důsledku používání solí fluoru v průmyslu, v zemědělství i v medicíně. Hliník, jako významný prvek zemské litosféry, se ještě v nedávné době vyskytoval ve formách těžko dostupných živým organizmům a byl proto považován za netoxický. S výskytem kyselých dešťů a širokým používáním solí hliníku nastalo výrazné zvýšení výskytu reaktivních forem těchto iontů ve vodě i v potravinových řetězcích.

Laboratorní výzkumy ukazují, že ionty fluoru a hliníku vytvářejí ve vodném prostředí fluorohlinitanové komplexy, které fungují jako analogy fosfátových skupin a aktivátory G proteinů. Vzhledem k důležitosti fosfátů v buněčném metabolizmu může představovat přítomnost fluorohlinitanových komplexů v lidském těle vážné nebezpečí pro lidské zdraví. Na základě výsledků mnoha rozsáhlých laboratorních i epidemiologických studií uvádíme v našem článku nový pohled na toxicitu iontů fluoru a hliníku a upozorňujeme na možné patofyziologické důsledky jejich dlouhodobého působení. Klíčová slova: fluorid, hliník, fluorohlinatové komplexy, ekosystémy, patofyziologické důsledky.

Úvod

Fluoridy se používají v prevenci zubního kazu již 50 let.
Zatímco oficiální medicína a zdravotnická osvěta deklarují,
že výsledky epidemiologických studií přesvědčivě dokumentují
účinnost solí fluoru při snižování kazivosti zubů (1),
v poslední době můžeme sledovat na stránkách odborných
zahraničních časopisů rozsáhlé diskuze, které se spíše kloní
k názoru, že suplementace solemi fluoru není žádoucí a může
být lidskému zdraví nebezpečná (2, 3, 4). Faktem je, že
různé epidemiologické studie o vlivu fluoru na kazivost zubů
v různých zeměpisných lokalitách přinášejí i méně průkazné
nebo dokonce kontroverzní výsledky. I zastánci fluoridových
programů jsou v poslední době nuceni připustit, že
nadbytek fluoru způsobuje dentální fluorózu, ale toto zjištění
bagatelizují tím, že se jedná o pouhý kosmetický defekt.
Poznatky z USA a Kanady však přinášejí i další důkazy o toxickém
vlivu zvýšeného příjmu fluoridů. Zvyšující se počty
kanadských dětí postižených vysokými dávkami fluoru vedly
v roce 1997 jejich rodiče k založení nevládní organizace
Parents of Fluoride Poisoned Children (PFPC). Tato organizace
spolupracuje s lékaři, učiteli, umělci, vědeckými pracovníky,
žurnalisty a právníky. Posláním PFPC je upozorňovat
na nebezpečí plynoucí z nadměrného zatížení životního prostředí
fluoridy, přinášet důkazy o jejich škodlivém účinku
na lidské zdraví a dosáhnout zákazu fluoridace pitné vody a
přidávání fluoridů či jiných sloučenin fluoru do výrobků používaných
zejména dětmi (např. zubní pasty). O aktivitách
této organizace je možno se dovědět více na internetové adrese
http://www.bruha.com/fluoride. Organizace PFPC není
v tomto boji osamocena, na její stranu se přiklání stále
více vědeckých pracovníků a lékařů, kteří se mohli o toxickém
účinku fluoru a jeho sloučenin přesvědčit při vlastních
výzkumech nebo v klinické praxi (http://www.fluoridation.
com/news.htm). Důkazem toho je i na internetu šířená
on-line petice, obracející se na Světovou zdravotnickou
organizaci (WHO) se žádostí, aby prosadila celosvětový
zákaz fluoridace pitné vody. Petici lze nalézt na adrese
(http://www.PetitionOnline.com/4001k/petition.html).

Některé poznatky epidemiologických studií o toxicitě
fluoru

V první polovině 20. století byly případy intoxikace fluoridy
poměrně vzácné a zpravidla se týkaly pozorování osob,
které pracovaly v továrnách na hliník, kde je vysoká koncentrace
fluorovodíku v ovzduší (5, 6). Vždyť jednou z výchozích
surovin pro výrobu tohoto kovu je kryolit, fluorohlinitan vápenatý.
V krvi, moči a ve vlasech těchto osob byl nalezen signifikantně
vyšší obsah fluoridů. Tito lidé trpěli ve zvýšené míře
psychiatrickými poruchami, ztrátou paměti, sníženou schopností
soustředění, vybavování i psaní. Kromě toho se u nich
projevily změny ve struktuře kostí, charakterizované jako osteoskleróza.
Osteoskleróza byla pozorována také při používání
preparátů se solemi fluoru při osteoporóze. Jako důsledek
vysokých dávek fluoridů byly popsány i různé nespecifické
symptomy. Rovněž studie lidí, kteří delší dobu žili v okolí továren,
jež uvolňují do okolí fluorovodík, ukazují na snížení mentálních schopností, zhoršení paměti, neschopnosti soustředění
a koordinace myšlenek (7). Intoxikace fluoridovými ionty
byla pozorována také u pacientů, kteří byli léčeni hemodialýzou
(8), jestliže byla k dialýze použita fluoridovaná voda.
U pacientů došlo k akutnímu zvýšení koncentrace fluoridu
v séru a objevily se u nich mnohočetné nespecifické symptomy,
poruchy dýchání a v několika případech fatální ventrikulární
fibrilace. Zdá se, že rozpětí bezpečných koncentrací pro
fluoridy je poměrně úzké. Z epidemiologických studií srovnávajících
zdraví obyvatelstva v oblastech s fluoridovanou a nefluoridovanou
vodou také vyplývá, že v oblastech s fluoridovanou
vodou je o 30 % vyšší výskyt Downova syndromu (9).
Na možnou souvislost mezi tímto syndromem a zvýšeným příjmem
fluoridů upozornil již v roce 1959 Rapaport (10).

Poznatky laboratorních studií o mechanizmu působení
komplexních sloučenin fluoru na molekulární
a buněčné úrovni

Působení fluoridů na aktivitu různých enzymů bylo známé
poměrně dlouho, avšak dlouho byl přehlížen fakt, že jejich
účinek závisí na přítomnosti stopových množství hliníku
(11). To proto, že hliník je všudypřítomný a je také normální
součástí skla, odkud se dostává do roztoků, se kterými se
pracuje v laboratoři. Roztoky fluoridů v přítomnosti nízkých
koncentrací hliníku vytváří komplexní fluoro-hlinité sloučeniny,
jejichž složení je závislé na vzájemném poměru fluoru
a hliníku a na pH prostředí. Při fyziologickém pH v roztocích
milimolárních fluoridů a stopových (mikromolárních)
koncentracích iontů hliníku se tvoří zejména tetrafluorohlinitanový
aniont (AlF4). Tento aniont svou velikostí a prostorovým
uspořádáním simuluje fosfátový aniont PO4
3- a zdá se, že jej může v některých případech nahradit (11, 12). Poněvadž
přenos fosfátových skupin patří mezi základní biochemické
reakce nezbytné pro život každé buňky, může fosfáty
simulující tetrafluorohlinitanový aniont nepříznivě ovlivňovat
řadu důležitých fyziologických funkcí. Bylo prokázáno,
že fluorohlinitanové komplexy fungují jako aktivátory mnoha
G proteinů, které jsou součástí signálních mechanizmů
v plazmatické membráně a přenášejí vnější signál do buňky.
Fluorohlinitanové komplexy tak mohou napodobovat nebo
stimulovat působení mnoha hormonů, neurotransmiterů a
růstových faktorů (13). Aktivace G proteinu je v případě působení
fluorohlinitanových komplexů mnohdy dlouhodobá,
a i když může být reverzibilní, přetrvává po celé dny.

Z hlediska pochopení toxických a patologických účinků
fluorohlinitanových komplexů je důležité si uvědomit, že při
aktivaci G proteinů dochází k výrazné amplifikaci signálu. Aktivace
jediné molekuly G proteinu jedním aktivovaným receptorem
nebo jedním komplexem fluoridu a hliníku vyvolá kaskádu
biochemických reakcí, v jejichž průběhu se zvyšuje koncentrace
produktů o mnoho řádů. Nespočetné laboratorní studie
dokumentují, že fluoridové ionty v přítomnosti stopových
množství hliníku ovlivňují všechny krevní buňky, lymfocyty a
buňky imunitního systému, fibroblasty, keratinocyty, endotelové
buňky v kapilárách, vyvolávají srážení krevních destiček,
ovlivňují transport iontů, metabolizmus vápníku, procesy nervového
přenosu, růst a dělení buněk, krevní oběh, metabolizmus
jater, metabolizmus a dělení kostních buněk, stavbu cytoskeletu
(13).

Pokusy se zvířaty jednoznačně prokázaly neurotoxicitu
fluoridových iontů u krys (14). Další studie ukázaly, že po
přidání malého množství fluoridu do krmení se výrazně zvyšovala
neurotoxicita hliníku vyvolávající degenerace mozkových
buněk u těchto zvířat. Zatímco hliník jen velmi obtížně
proniká z gastrointestinálního traktu do krve a z krve pak
přes hemato encefalickou bariéru do mozku, fluorid usnadňuje
průnik hliníku přes hematoencefalickou bariéru a patologické
změny v mozcích krys jsou podobné patologickým
změnám v mozcích pacientů s Alzheimerovou nemocí (15).

Toxicita hliníku – nový fenomén současné civilizace

Hliník se ještě v nedávné době vyskytoval v životním
prostředí pouze ve formách těžko dostupných živým organizmům
a byl proto považován za netoxický. Různé fyziologické
ligandy, zejména fosfáty, představují navíc účinné pufrační
mechanizmy, které brání zvýšenému příjmu hliníku
z vody, potravy a životního prostředí. Přesto, že důkazů
o neurotoxických účincích hliníku u lidí již existuje velké
množství, je jeho nebezpečí dodnes podceňováno. Neurotoxicita
hliníku je popisována např. u pacientů se selháním funkce ledvin, léčených hemodialýzou, jestliže bylo jako dialyzační
tekutiny použito vody s vyšším obsahem hliníku
(16). Po 3–7 letech se u nich projevují poruchy řeči, zmatenost
a demence. Smrt zpravidla nastává v důsledku plicního
edému nebo jako náhlá zástava srdce.
Hypotéza o tom, že hliník je rizikovým faktorem pro vznik
Alzheimerovy demence (AD) v 70. létech vytvořila v myslích
mnoha lidí odpor k hliníkovým příborům a hliníkovým hrncům.
Hlavní motivací tohoto masového odmítání hliníkového
nádobí byla zjištění, že v mozcích osob, které zemřely na diagnózu
AD, přesahuje obsah hliníku normální horní hranice
jeho obsahu v mozcích zdravých lidí. Analytické studie jiných
autorů však tyto nálezy zcela jednoznačně nepotvrdily. Intenzivní
výzkum zaměřený na studium patofyziologických a genetických
změn při AD v posledních letech přinesl mnoho nových
nálezů z oblasti molekulární biologie, biochemie a neurochemie,
na základě kterých byly postulovány nové teorie
o možné etiologii AD. Původní podezření na hliník jako možnou
příčinu vyvolávající postupnou změnu vědomí, ztrátu paměti,
vnímání a orientace, ztrátu osobnosti a intelektu při AD,
bylo odsunuto na okraj pozornosti. V současné době je hliník
uváděn pouze ve skupině domnělých rizikových faktorů, společně
s konzumací alkoholu a manuálním zaměstnáním (17).

Ten problém však není tak jednoduchý. Zatím bylo málo přihlíženo
k tomu, že rozpustnost hliníku a jeho biologická dostupnost
se silně zvyšují v přítomnosti fluoridových iontů, kdy se
tvoří dobře rozpustné fluorohlinitanové komplexy.

Symptomy intoxikace fluorohlinitanovými komplexy

A právě tyto komplexy jsou schopny vyvolat nesmírné
množství reakcí s rozsáhlými patofyziologickými důsledky
(13). V literatuře je popsána velmi pestrá symptomatologie
fluoridových intoxikací (2, 4, 7), ale většina symptomů je natolik
obecná, že nemá žádný diagnostický význam. Závažnost
a trvání symptomů charakteristických pro syndrom chronické
fluoridové intoxikace jsou ovlivněné řadou faktorů, např.
složením vody, složením potravy, hygienickými návyky nebo
i genetickými faktory. Značný problém spočívá v tom, že velké
množství symptomů, které se mohou projevovat při otravě fluorem,
může mít i jinou příčinu. Význam potom mají laboratorní
nálezy zvýšené koncentrace fluoridů v krvi. Při podezření
na syndrom chronické intoxikace fluorem proto doporučují
odborníci provést proceduru, která zajistí vyloučení
veškerých fluoridovaných nebo fluor obsahujících nápojů a
potravin, fluoridovaných zubních past a veškerých zdrojů fluoru
z ovzduší, včetně cigaretového kouře. Pokud je příčinou
pozorovaných symptomů skutečně fluor, měly by z velké části
zmizet v průběhu několika týdnů (2).

Protože fluoridy a soli hliníku se vždy vyskytují současně,
je nutné předpokládat, že oba prvky působí prakticky ve formě
fluorohlinitanových komplexů. Právě na základě pochopení
mechanizmu působení fluorohlinitanových iontů na buněčné
a molekulární úrovni můžeme pochopit tuto pestrou symptomatologii.
Fluorohlinitanové komplexy mohou fungovat jako
iniciální signál, který vyvolá poruchy homeostázy, poškození a
smrt buněk (http://www.fluoridation.com/brain3.htm). Ovlivněním
energetického metabolizmu mohou akcelerovat stárnutí
a narušit funkce nervových buněk. Vzhledem k etiologii AD
můžeme předpokládat, že dlouhodobé působení fluorohlinitanových
komplexů představuje velmi vážný rizikový faktor pro
vývoj této nemoci (17).
Je zajímavé, že podobně jako hliník, vytváří komplexy
s fluorem ještě také berylium (12). Zatímco hliník je však
stále považován za relativně bezpečný a neškodný kov a nebezpečí
fluorohlinitanových komplexů pro zdraví člověka je
podceňováno, komplexy fluoru a berylia byly v r. 1999 zahrnuty
do seznamu hazardních sloučenin (WHO a odpovědné
instituce ministerstva zdravotnictví USA) jako látky s karcinogenním
účinkem (18).

Fluor v životním prostředí a v dietě

Fluor je vysoce reaktivní halogen, který se v přírodě vyskytuje
jen ve formě svých sloučenin, z kterých je pro živé
organizmy jen těžko dostupný. V živých organizmech se vyskytuje
jen ve stopách. Četné anorganické sloučeniny fluoru,
zejména fluoridy, jsou však značně toxické pro rostliny i živočichy.
Toxické jsou rovněž některé organické sloučeniny
fluoru. Až do poloviny 20. století byl fluor a jeho sloučeniny
vyráběn jen v nepatrných množstvích v laboratořích a zatížení
životního prostředí tímto prvkem bylo nepatrné. Jeho
obsah v lidské dietě byl dokonce tak nízký, že se jeho nedostatek
mnohdy projevoval v poruchách tvorby zubní skloviny
a kostí, kde je fluor v podobě fluorapatitu součástí minerálů
tvořících tyto tkáně. V druhé polovině minulého století však
nastal neobyčejně rychlý rozvoj chemie fluoru, podporovaný
zejména vojenským průmyslem.

Obrovská množství fluoru byla spotřebovávána při výrobě
obohaceného uranu pro výrobu jaderných zbraní a paliva pro jaderné
elektrárny. Další velká množství fluoru byla potřebná pro
výrobu chemických zbraní ze skupiny nervově paralytických látek.
Velké množství fluorovaných uhlovodíků našlo použití jako
chladící média v chladničkách, mrazničkách a klimatizačních
zařízeních. Sledovali jsme široké používání těchto sloučenin
bez barvy a zápachu v kosmetice i v medicíně, v nejrůznějších
sprejích i v potravinách. Přes zákaz používání fluorovaných uhlovodíků
se ročně uvolňují tisíce tun fluoru a jeho solí do ovzduší,
do moře a do zdrojů pitné vody. Zatížení životního prostředí
fluorem se rok od roku zvyšuje a v mnoha oblastech světa již
dosahuje takové koncentrace, že se zde začínají projevovat toxické
účinky tohoto halogenu na zdraví obyvatelstva. Fluoridy
se ale ve velké míře uvolňují do půdy také z pesticidů a hnojiv.
V důsledku toho se v posledních letech dramaticky zvýšil obsah
fluoridů v zemědělských plodinách, potravinách a nápojích.
Za přijatelné množství fluoru v pitné vodě je v USA považována
koncentrace do 1 mg/l. Doporučená denní dávka činí 2 mg.
Velmi vysoký obsah fluoru byl nalezen v čajových lístcích,
mnohem vyšší než v jiných rostlinách. Čajovník akumuluje fluoridy
a čaj se tak stává velmi významným zdrojem fluoru v lidské
dietě. Množství fluoru v čaji se dramaticky zvyšuje teprve
v posledních 20 letech, což koreluje se zvyšujícím se obsahem
fluoridů v půdě a životním prostředí v tomto období (19). Při
přípravě čaje se fluoridy uvolňují do nápoje. Jedna kanadská
studie z roku 1995 ukázala, že jejich koncentrace dosahuje hodnot
až 4,6 mg/litr, jiné studie dokládají, že jeden šálek čaje může obsahovat až 7,8 mg fluoridů (http://www.babycenter.com/refcap/
674.html#3), tedy tolik, kolik je obsaženo v 7,8 litru fluoridované
vody s 1 mg/l (1ppm) fluoridů. Také britské a africké
studie uvádějí, že denní množství fluoridů konzumovaných
v čaji se pohybuje mezi 5,8 až 9,0 mg (20) a bohatě tak přesahují
doporučenou denní dávku. Množství fluoridů v jiných nápojích,
jako je např. Coca-Cola, Sprite, grapefruitová šťáva apod.
není tak velké, ale rozhodně není zanedbatelné, zvláště když
uvážíme, že jejich obliba a konzumace mezi mládeží stále narůstá.
Také mnohé další potraviny přispívají ke zvyšování denního
příjmu fluoridů. Tak např. v jednom jablku je asi 1 mg fluoridu,
stejně jako v jednom hamburgeru (www.bruha.com/fluoride/
html/F-in food).

Hliník v životním prostředí a v dietě

Na celém světě trvale roste průmyslová výroba hliníku
a jeho nejrůznější sloučeniny jsou stále více využívány k nejrůznějším
účelům v průmyslu i v domácnostech. Díky kyselým
dešťům se uvolňuje stále větší množství hliníku z půdy a
dostává se do povrchových vod i do vodních zdrojů. To má za
následek soustavné zvyšování koncentrací různých reaktivních
forem hliníku v ekosystémech, ve výživě a ve vodních
zdrojích (21). V mnoha zemích se používají soli hliníku ke
konečné úpravě pitné vody. Soli hliníku se přidávají k mraženým
potravinám pro zlepšení jejich vzhledu, používají se při
výrobě sýrů a piva. Značně vysoký obsah hliníku byl zjištěn
v nápojích jako jsou čaj, káva, nebo ovocné šťávy uchovávané
v hliníkových plechovkách. Hliník tak může vstupovat do
potravinových řetězců četnými způsoby, včetně jeho uvolňování
z hliníkového nádobí (22).

Závěr

V České republice převládá názor, že doplňování výživy
solemi fluoru je dobrou ochranou před vznikem zubního kazu,
a že všudypřítomný hliník je biologicky inaktivní a neškodný
kov. Je ovšem otázkou, zda je tomu opravdu tak. Vypitím
jednoho šálku čaje přijme člověk na začátku 3. tisíciletí
takové množství fluoru, které je srovnatelné s množstvím používaným
dříve v mnoha zemích při léčení hypertyreoidizmu
(2 až 10 mg NaF/den, tj. 0,9 až 4,5 mg F-) (23, 24). Není proto
žádným překvapením, že nadměrný příjem fluoridů u dětí vede
k hypothyreóze a ke komplikacím, souvisejícím s nedostatečnou
funkcí štítné žlázy. Jodový deficit je pandemií postihující
1,6 miliardy lidí (25). Současná endokrinologie zná více
než 150 symptomů spojených s hypotyreodizmem a téměř
všechny se kryjí se symptomy fluoridové intoxikace (26).
Zcela opomíjen zatím zůstává kombinovaný účinek fluoridů
v přítomnosti hliníku. Protože fluoridy a soli hliníku se
vždy vyskytují současně, je nutné předpokládat, že oba prvky
působí ve formě fluorohlinitanových komplexů. Dosavadní výsledky
studií s těmito komplexy naznačují, že tyto biologicky
silně aktivní látky, zamořující ve stále větší míře životní prostředí,
představují skryté nebezpečí, jehož dosah na přírodu
a zdraví člověka je obtížné odhadnout. Rozhodnutí o tom,
zda laboratorní zjištění představují toxikologické riziko pro
člověka se může zdát obtížné, ale koncentrace hliníku v krvi
vyšetřovaných osob jsou již nyní stejné, jako koncentrace
používané v laboratorních studiích. Koncentrace fluoridů,
vzhledem k jejich kumulaci v organizmu, mají prudce vzrůstající
tendenci. Vysoký obsah fluoridů provázený ionty hliníku
nebo berylia ve vodě, v nápojích i potravinách, představuje
proto vážná rizika pro zdraví celé populace v budoucnosti.
Epidemiologické studie mohou mít mnohé limitace a
proměnné a nemusíme jim jednoznačně věřit. Početné publikované
studie o působení komplexů fluoru, hliníku a berylia
by však neměly být zanedbávány a přehlíženy. Přinášejí
nám přinejmenším varování a upozornění na dosud skryté
časované bomby pro naši civilizaci (27).

Literatura

1. Coggon, D., Coper, C.: Fluoridation of water supplies. Brit. Med. J. 19, 1999,
s.269–270.
2. Waldbott, G. L., Burgstahler, A., W., McKinney, H. L.: Fluoridation: the great
dilemma. Coronado Press, Lawrence, Kansas 1978, 152s.
3. Spittle, B.: Changing one´s mind: An examination of evidence from both sides
of the fluoridation debate. Fluoride 31,1998, č.4, s.235–244.
4. Hattersley, J. G.: Fluoridation´s defining moment. J. Orthomol. Med. 14, 1999,
s.1-20. www.angelfire.com/wa/jhattersley/content.html.-
5. McClure, F. J.: A review of fluorine and its physiological effects. Physiol. Rev.
13, 1933, s. 277–300.
6. Czerwinski, E., Lankosz, W.: Fluoride-induced changes in 60 retired aluminium
workers. Fluoride 10, 1977, s. 12–16.
7. Spittle, B.: Psychopharmacology of fluoride: A review. Int. Clin. Psychopharmacol.
J. 9, 1994, s. 79–82.
8. Arnow, P. M., Bland, L. A., Houchins, G. S., et al.: An outbreak of fatal fluoride intoxication
in a long-term hemodialysis unit. Annu Intern. Med. 121,1994, s. 339–344.
9. Woffinden, B.: Clear and present danger. The Guardian Weekend, June 7, 1997.
10. Rapaport, I.: Nouvelles recherches sur le mongolisme. A propos du role pathogénique
du fluor. Bull Acad Nat Med (Paris)143, 1959, s.367–370.
11. Bigay, J., Deterre, P., Pfister, C., Chabre, M.: Fluoride complexes of aluminium
or beryllium act on G-proteins as reversibly bound analogues of the gama phosphate
of GTP. EMBO J. 6, 1987, s.2907–2913.
12. Chabre, M.: Aluminofluoride and beryllofluoride complexes: New phosphate
analogs in enzymology. TIBS 15, 1990, s. 6–10.
13. Strunecká, A., Patočka, J.: Pharmacological and toxicological effects of aluminofluoride
complexes.Fluoride 32 (4), 1999, s. 230–242.
14. Mullenix, P. J., Denbesten, P.K., Schunior, A., Kernan, W. J.: Neurotoxicity of
sodium fluoride in rats. Neurotoxicology and Teratology 17, 1995, č.2, s. 169–177.
http://www.rvi.net/mull.htm.
15. Varner, J.A., Jensen, K. F., Horvath, W. J., Isaacson, R. L.: Chronic administration
of aluminum-fluoride or sodium-fluoride to rats in drinking water: alterations
in neuronal and cerebrovascular integrity. Brain Res. 784, 1998, s. 284–298.
16. Alfrey, A.C., Le Gendre, G.R., Kachny, W.D.: The dialysis encephalopathy syndrome:
possible aluminium intoxication. N. Engl. J. Med. 294,1976, s. 184–188.
17. Strunecká, A., Patočka, J.: Přehodnocení účasti hliníku na vzniku Alzheimerovy
nemoci. Čs. fyziol.48 (1), 1999, s. 9–15.
18. Schuld, A.: PFPC health alert: Beryllium fluoride. PFPC 1999, Dec 16, s.1–6.
19. Nabrzyski, M., Gajewska, R.: Aluminium and fluoride in hospital daily diets
and in teas. Z. Lebensm. Unters. Forsch. 201(4), 1995, s. 307–310.
20. Jenkins, G. N.: Fluoride intake and its safety among heavy tea drinkers in a
British fluoridated city. Proc. Finn. Dent. Soc. 87(4), 1991, s. 571–579.
21. Cooke, K., Gould, M. H.: The health effects of aluminium – A Review. J. Roy
Soc. Health 1991, s. 163–167.
22. Křížová, R., Patočka, J.: Cooking in aluminum-cookware as a secondary source
of dietary aluminum. Voj. Zdrav. Listy 66, 1997, Supl. 2, 28–29.
23. Galetti, P. M., Joyet, G.: Effect of Fluorine On Thyroidal Iodine Metabolism
in Hyperthyroidism. J. Clin. Endocrinol. 18, 1958, s. 1102–1110.
24. Gorlitzer von Mundy: Einfluss von Fluor und Jod auf den Stoffwechsel, insbesondere
auf die Schilddrüse. Münch. Med. Wochenschrift 105, 1963, s. 234–247.
25. Zamrazil, V., Čeřovská, J.: Jodový deficit a jeho důsledky. Interní medicína
pro praxi 9, 2000, 410–415.
26. Schuld, A. Over 150 common symptoms and associations: Fluoride poisoning
and hypothyroidism“ PFPC, Vancouver, BC, Canada (1999) [email protected]
www.bruha.com/fluoride/html/F-in.
27. Spittle, B.: Changing one´s mind: An examination of evidence from both sides
of the fluoridation debate. Fluoride 31 (4),1998, s. 235–244.

Súvisiace články

• Pasivní kouření a odhalená pravda o jeho škodlivosti
• Podvod bez ujmy na zdraví
• Alobal môže za určitých podmienok uvoľňovať do jedla príliš veľa hliníka
• Moja rakovina prostaty a ako som ju liečil